Panička Andrejka

Jméno: Andrea Žilová
Přezdívka: Andik, Andy, Anďulka, Aňa
Bydliště: Úvalno
Datum narození: 7.10.1993
Co mám ráda: Všechny zvířata (s výjimkou hmyzu), nejvíce psy a pak koně, svou fenku Jessie a veškeré aktivity s ní
Co nesnáším: Hmyz, týrání zvířat, některé lidičky a houby

 
Další údaje:

Už od malička jsem milovala všechny zvířata (s výjimkou hmyzu). Nejvíce jsem však měla ráda koně. Snila jsem o svém vlastním koni, o tom, že budu výborná jezdkyně, že budu chodit do jezdecké školy a budu mít svou vlastní stáj. Byla jsem všude, kde se jen mihlo něco kolem koní. To jsem ještě bydlela v Krnově. Když jsme se v mých osmi letech přestěhovali do Úvalna, stále jsem ještě milovala koně, ale probouzela se ve mě čím dál větší láska ke psům. Pořídili jsme si k domu německého ovčáka Kristínku, ale ta si navykla na mého tátu. Táta byl pro ni autorita a její pán a já jsem byla její zábava...

Už ve třinácti letech jsem snila o svém vlastní pejskovi. Oblíbila jsem si borderky a doufala jsem, že jednou budu mít svou vlastní border collii. Když jsem se o tom jednou zmínila před rodičema, nechtěli o tom ani slyšet, ale časem jsem je zpracovala a slíbili mi, že mi koupí psa... Hledala jsem na internetu všemožné chovky a chovatele, ale když jsem něco našla a oznámila jsem to našim, návrh zamítli nebo ho "odložili na neurčito". Až jsem si v zimě roku 2007 našla na internetu štěňátko, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Když jsem ji ukazovala našim, opět zazněla ty už tak známá slova - NE, až na jaře. To věčné odsouvání, přesouvání a odkládání se ve mě nashromaždilo a já už jsem se neudržela a vybuchla jsem.Rozkřikla jsem se na mámu s tátou a řekla jsem jim vše co jsem v sobě už tak dlouho dusila, to, že mi už tak dlouho slibují onoho psa, ale pořád to odkládají a že mi beztak žádného psa nekoupí, že to jen říkají, aby odemě měli pokoj. Poté jsem se rozběhla do pokoje, sedla jsem si na postel a rozplakala jsem se. Po chvíli ke mě přišla máma a začala mě utěšovat a nadobro mi slíbila, že pes bude. O nějaké dva - tři týdny později mi máma volala ráno z práce a oznámila mi, že našla dvě štěňátka na internetu a raději je už zamluvila. Poslala mi na mail všemožné údaje, fotky a jiné věci. Když jsem se podívala na fotky prvního štěněte, věděla jsem, že je to ONO. Že právě toto štěňátko je to, co ke mě patří. Shlédla jsem i fotky druhého, o něco staršího pejska, ale mou zamilovanost do prvního štěněte to nezměnilo.

A tak jsme si 9.2.2008 jeli pro Jessie. A s tím začala moje vášeň ke psům stále narůstat a chtěla jsem se s ní čím dál tím víc věnvat nějakému psímu sportu. Začala jsem s ní chodit na procházku, učit ji poslušnosti a užívat si s ní legrace a lásky. Nikdy bych se Jessie nevzdala a neunesla bych, kdyby se jí něco stalo.